Cyklistická doprava
Finance Bezpečnost Legislativa Infrastruktura Marketing

Rozhovor: Miroslav Petráň

21.3.2011
Rozhovory: Miroslav Petráň

Miroslav Petráň: Kolo je vždycky rychlejší

Pořád se směje, i když přitom hovoří o velmi vážných věcech. Když vypráví, jak málem přišel o život, jako kdyby popisoval pikantní historku o někom jiném. S poslancem Miroslavem Petráněm jsme hovořili o počítačové generaci, o jeho rodných Pardubicích, o automobilové kultuře, především ale o jeho lásce k jízdnímu kolu.

Od začátku našeho setkání bylo jasné, že nepůjde o tradiční rozhovor ve stylu otázka-odpověď. Během povídání se témata vlnila, přesmykávala a přeskakovala, utíkala a měnila jako život sám. Vtěsnat Miroslava Petráně do nějakých kolejí jednoduše není možné. Rozhovor s architektem, donedávna pořadatelem Velké pardubické, pardubickým zastupitelem a v současnosti poslancem parlamentu tak trochu připomíná jeho život, který je pestrý a mnohostranný.
Miroslav Petráň má za sebou více než dvacet let v komunální politice. Jako pardubický zastupitel dával počátkem devadesátých let základní podobu tomu, co dnes nazýváme českou „cyklistickou laboratoří“. Srdcem a profesí je však architekt, a to se projevuje, ať mluví o mládeži, o koncepci anebo o jízdním kole.

O mládeži a o počítačích

Já věřím v přímou komunikaci mezi lidmi. Rozhovor nebo telefonát vyřeší ve vteřině to, co s využitím počítače budete řešit tři hodiny. Bez lidského kontaktu a pohledu do očí neexistuje lidská komunikace.
Nejvíc to vnímám na své práci. Architektura je profese, která sdružuje lidi. Architekt je vlastně takovým šéfem týmu. Nejdůležitější na mé práci jsou koordinační porady. Když je dnes svolávám, trvá mi to mnohem déle. Někde se ta počítačová komunikace může minout, vy si neporozumíte a celkově to zabere mnohem víc času.
Naše společnost se v mnohém posunula. Ale když můj tříletý vnuk umí ovládat počítač, je mi z toho trochu špatně.
Mám známého tělocvikáře, který pracuje na základní škole. Nedávno se mě ptal: „Pamatuješ si někoho, kdo neuměl udělat kotrmelec?“ Vzpomněl jsem si na jednoho spolužáka, který byl tak trochu nemehlo. „Jednoho si pamatuju, který to nezvládl,“ povídám. A on na to: „Tak na to zapomeň, dnes naopak kotrmelec umí jeden ze třídy.“
V téhle souvislosti si vzpomínám na jeden vtip od Vladimíra Jiránka. Na zemi sedí dva indiáni v čelenkách, dívají se na vrcholky hor, kouří a povídají si: „Náčelníku, a pak spadl software a bledé tváře vyhynuly.“

Rozhovor: Miroslav Petráň: Rozhovor pro médiaO dětství a sportu

Vrcholově jsem hrál hokej do 19 let. Dělal jsem spoustu sportů – malý fotbal, futsal, velký fotbal, závodně jsem plaval, dorosteneckou ligu ve volejbale, za školu jsem hrál basket, dělal jsem gymnastiku a atletiku. Zvláštní vztah mám ovšem ke kolu. Nikdy jsem na něm nejezdil závodně, ale odmalinka jsem ho v Pardubicích používal, abych si dojel, kam potřebuji. Začalo to v pěti letech. Ujel jsem rodičům, přejel celé město a pak se vrátil zpátky. Od té doby nemám problém jet na kole kamkoli.
V současnosti jezdíme na kole s kamarády po celých Čechách. Jednou mi napsali, že si pro danou cestu mám vzít horské kolo. Odpověděl jsem, že my, co jsme vyrostli s kolem na zadku, projedeme všude i s galuskami. Tenkrát to ještě šlo, dnes už je to jinak.

O automobilové kultuře

Auto je pro mě nutný, ale už ne příjemný prostředek. Auto je určené k tomu, aby se člověk přepravil na delší vzdálenosti, nikoli aby s ním jezdil po městě. Když vidím situaci u nás, polovině lidí bych sebral řidičák. Má to ale i další souvislosti. V automobilu je úplně jiná schopnost prostorového vnímání, netolerance k ostatním účastníkům provozu na silnici. To je opravdu neskutečné, neviděl jsem to nikde jinde ve světě. A to znám z pohledu řidiče USA, Chile, Mexiko, Izrael a v Evropě v tuto chvíli nenajdu mnoho zemí, které bych neprojel autem.
Jako příklad uvedu Mexiko. Češi mají předsudky o jiných národech, ale například v Mexiku jsme byli tři týdny, a já jsem za tu dobu viděl jen jedinou nehodu. My ty lidi považujeme za něco horšího, oni se přitom k sobě na silnici chovají perfektně. Jako národ se máme hodně co učit.

O autoritách

Národ, který prochází obdobími utlačování, si vypěstuje mechanismy, jak se vyhýbat úplně všemu včetně logických a správných zákonů. U nás tomu korunu nasadilo padesát let totality, nejprve během nacistické okupace a pak pod vládou komunistů. V těch časech si lidé vypěstovali strach ze všeho. Když jsme před téměř dvaadvaceti lety zvonili klíči, moudří říkali: „Ona ta změna trvá třicet, čtyřicet let.“ Tehdy jsem jim nevěřil, ale je to přesně tak.
Jsem přes dvacet let zastupitelem v Pardubicích a nabízím lidem, ať přijdou a řeknou mi, co chtějí, abych dělal. Kolik si myslíte, že to udělá ročně lidí? Někdy jeden, někdy dva, někdy pět, většinou ale nikdo.

O Pardubicích na kole

Pardubice jsou v českých podmínkách symbolem cyklistického města. Lidé, kteří dnes jezdí do Pardubic, jsou překvapení z množství cyklistů. Tady se jezdí do práce na třísměnný provoz, takže v deset večer je město plné lidí na kolech. To třeba takový Pražák vůbec nezná. V porovnání se zahraničím už ale dnes trochu pokulháváme.
Docela zajímavé je, jak to celé začalo. V osmdesátých letech jsem se stal členem komise pro výstavbu města Pardubic. Tehdy jsem si vzal plán města a namaloval jsem si do něj místa, kde by se měly rozdělit ty nesmyslně široké chodníky. (Pardubice mají v centru síť cyklistických stezek vedoucích převážně ve společném prostoru s chodci – pozn. red.) Ten koncept jsem potom měl dlouho v šuplíku. Pak přišel rok 1989 a po prvních volbách jsem se stal tvůrcem strategie rozvoje města Pardubic.
K budování cest pro kola mě vedla jasná zkušenost. V sedmdesátých letech jsem byl ve Švédsku a projezdil jsem Stockholm na kole. Stezky se tam budují dvěma způsoby – buď kopírují silnice, anebo jsou vedeny úplně jinudy. Pokud stezka vede někudy lesem, mohou cyklisté jet jakkoli rychle. Křížení s ostatními komunikacemi je minimálně a cyklista má na nich jednoznačně přednost. Švédi navíc používají s oblibou pro cyklostezky mimoúrovňová křížení. Řešit cyklostezku horem nebo spodem není vůbec žádný problém.
Když jsme začátkem devadesátých let začali v Pardubicích budovat cyklistické stezky, měli jsme velké štěstí na lidi. Nezapomenu na chvíli, kdy jsem poznal současného ředitele městské policie Petra Kvaše. Na otázku, jaký dopravní prostředek budou policisté používat, nezaváhal: „No přece kolo.“

Rozhovor: Miroslav Petráň: PardubiceO cyklistické dopravě

Velikým kladem téhle doby je, že se lidé vrátili ke kolu, a to v nevídané míře. A je třeba, aby se vraceli ještě víc.
Když se vrátím k Pardubicím, je naprosto jasné, co je tam třeba udělat. Je třeba znepříjemnit autům pohyb ve městě. To je základní předpoklad každého urbanistického řešení ve vyspělých zemích: „Chceš přijet autem? Máš dvě možnosti – jedna je odstavení auta na odstaveném parkovišti P+R. I v kombinaci s lístkem za MHD je to levnější, než parkovat někde v centru. Nebo nutně potřebuješ do města autem, kde zaparkuješ za stovku na hodinu.“ Je to demokratická volba, každý si může vybrat, co je pro něj lepší. A město se zbaví průjezdu aut a bude možné tam lépe dýchat.
Za mnou jezdí do Pardubic řada lidí z jiných měst. Obvykle za mnou přijedou do kanceláře a společně pak pokračujeme na stavbu. Já se vždycky s nimi vsadím, kdo tam bude dřív – oni v autě nebo já na kole. Kolo je vždycky rychlejší. Že je to zdravější a ekologičtější, o tom snad není třeba ani mluvit, hlavně je to ale rychlejší a pohodlnější. Tady v Praze mě zaráží, že lidi neuvažují logicky. Kdybych tu jezdil, odstavím auto k chodníku a jdu dál pěšky.

Není cyklista jako cyklista

Stezka na chodníku nemusí vyhovovat všem. Když jedete s dětmi, nevadí vám, že jedete pomalu a u každého křížení slézáte z kola. Ale třeba pro ty, kdo každý den jezdí do práce, je nesmysl jezdit po chodníkových stezkách. Však se jen podívejte na cyklostezky v našich městech. Jedete 150 m po cyklostezce, ta pak skončí a za dalších 30 m začíná, ale pro změnu na druhé straně. Jindy jste zase nuceni jet po cyklostezce, která je vybudována v rámci rekonstrukce ulice. Na tom by nebylo nic špatného, ale jen do chvíle, kdy končí rekonstrukce ulice a tím je ukončena cyklostezka a vy se najednou ocitnete na chodníku. Na takový „cirkus“ není cyklista zvědavý a tak raději poruší zákon a pojede po silnici. Musíme si prostě přiznat, že v našich městech chybí souvislé cyklistické „tahy“, které by zaručovaly cyklistům bezpečnost. Nabízíme jim jen krátké cyklistické segmenty, které jsou pro lidi, kteří jedou do práce na kole, neakceptovatelné.

Pozn. red. Pokud je někde vyznačená stezka pro cyklisty, musí ji podle současného zákona cyklista použít. Před několika týdny Poslanecká sněmovna odsouhlasila novelu zákona 361/2000 Sb., včetně tzv. „malého cyklistického balíčku“. Původně navrhovaná změna, která by umožnila cyklistům jet vedle cyklistické stezky jinou trasou, nakonec ze zákona vypadla. Město Pardubice ale už na podzim 2010 vybudovalo na Bělehradské ulici cyklopruh v sousedství cyklostezky vedoucí po chodníku.

O povinných helmách

Helmu by rozhodně měly nosit povinně děti. Celkově je ale obtížné určit hranice, do kterého věku ta helma má být povinná. Nemá to jednoduché řešení, v této otázce je třeba postupovat velmi opatrně. Povinné helmy totiž mohou ve svém důsledku odrazovat lidi od ježdění na kole, a to by bylo úplně špatně.
Daleko důležitější je, aby se lidi k sobě chovali tolerantně. A většina cyklistů jezdí lépe, než většina řidičů v autech. Jak jsem už říkal, polovině českých řidičů bych sebral řidičák za jejich chování na silnici.
Osobně si uvědomuji, že šedesátník jako já se to už nenaučí. Jsem ochoten a schopen to riziko nést. Před čtyřmi lety jsem měl úraz na kole a měl jsem šanci na přežití 10 %. Přežil jsem to. Své ženě jsem tehdy slíbil, že budu rok nosit helmu. Dodržel jsem to, ale dnes už jí nenosím. Navíc si nejsem jistý, že nějaká přilba by mě tehdy při pádu zachránila.

O koncepci

Při plánování města je základem koncepce. Například v Anglii bez strategického plánu nedostane město podporu na městské projekty. To je správně - když nemají koncepci, stát jim nic nedává. Takhle je to všude ve světě.
Na začátku devadesátých let jsem se snažil, abychom změnili strukturu dopravy ve městě. To se bohužel nakonec nepovedlo, Pardubice dnes nemají silniční obchvaty. Tato země je zatím založená na lobbingu, nikoli na racionálních argumentech nebo koncepcích. Nestačí říci „přece není možné jet přes Pardubice 25 minut autem“. To nikoho nezajímá. Je potřeba, aby městský úředník jel třikrát týdně do Prahy, nakonec toho úředníka unaví a on řekne „tak už mu ty peníze dejte, ať neobtěžuje“. To je princip, který platí v této zemi.
Bohužel, naše generace považuje slovo „koncepce“ za sprosté slovo. Ale architektura není nic jiného než koncepce. Proto říkám, že je za námi dvacet let promeškaných příležitostí. A tohle je úkol pro další generaci. Vidím teď nové skupiny mladých lidí, které vznikají, a o něco v tomto směru usilují. To je důvod, proč chci stále dělat politiku. Konečně teď vidím, že to k něčemu je.

S Miroslavem Petráněm hovořila Jitka Vrtalová, editorka a redaktorka internetového serveru NaKole.cz, která bydlí na pražském Barrandově a po celý rok je možné ji potkat v ulicích Prahy na kole.


Ing. arch. Miroslav Petráň

Nar. 1951

Poslanec Parlamentu (VV), zastupitel Pardubic, architekt.

Od dětství hrál závodně hokej za Dynamo Pardubice. Po dokončení studia architektury na ČVUT v Praze pracoval postupně jako projektant podniku Cheming Pardubice a vedoucí projektant Drupos Pardubice. V listopadu 1989 vstoupil do Občanského fóra, za něž byl zvolen do Zastupitelstva města Pardubic. Zastupitelem zůstává nepřetržitě až do dnešních dnů. Během svého působení v komunální politice byl postupně členem ODS, SNK ED i předsedou Sdružení pro Pardubice. Od roku 1990 spoluvlastní firmu BP PROJEKT. K jeho hlavním architektonickým realizacím patří rekonstrukce hokejové arény v Pardubicích. Od roku 2001 do letošního února byl předsedou představenstva Dostihového spolku a. s., pořadatele závodu Velká pardubická. Jako statutár působil rovněž ve spol. Městský rozvojový fond Pardubice, v pardubickém hokejovém klubu či ve spol. TOTO CZ. Od prosince 2010 je poslancem Parlamentu ČR.

 

Rozhovory jsou realizovány v rámci projektu Central MeetBike, prostřednictvím programu CentralEurope, který je spolufinancován ERDF.

 

« další rozhovory

Aktualizace stránky: 23.3.2011  ▫  Publikováno: 21.3.2011

Cyklodoprava.cz vznikla jako společný projekt Ministerstva dopravy a Centra dopravního výzkumu, v. v. i. Její realizace je součástí projektu Central MeetBike (3CE343P2) prostřednictvím programu CentralEurope, který je spolufinancován ERDF.

Logo Centrum dopravního výzkumu, v. v. i. Logo Ministerstvo dopravy Logo: CentralEurope Logo: ERDF
frantisek.vomacka@cdv.cz
Logo Cyklostrategie pro Facebook