Cyklistická doprava

Milan Cais: V Praze se bojím jezdit na kole

5.2.2012
Rozhovor: Milan Cais: Osobní foto

Na Milanu Caisovi, zpěvákovi a bubeníkovi skupiny Tata Bojs, byla znát únava z právě skončeného turné. Během hodiny jsem se dozvěděla, že nejen hraje a zpívá, maluje a tvoří, ale stará se o rodinu, doma na pražském Veleslavíně občas vytáhne kolo, sbírá na ulicích lahve, oblíbil si Olomouc a má rád jednu francouzskou komedii.

Vypadáte unaveně…

Máme čerstvě po turné, teď mě ještě čeká spousta úřadování. Turné, to znamená spousta práce v malém časovém úseku. Běžný chod kapely se dá zvládat, to znamená 4-5 hraní do měsíce, teď máme za sebou 19 koncertů na ploše dvou měsíců, a to bylo náročné.
Začalo mi to přerůstat přes hlavu, pořád jen mailuju a telefonuju. Budeme si muset najmout někoho, kdo by se o celý ten kolotoč staral. No, teď se těším na klid Vánoc, jako jsem se už dlouho netěšil…

Turné bylo uspořádané k vaší poslední desce Ležatá osmička. Jak dlouho trvá, než takové album vznikne?

Dlouho. Mezi Kluci kde jste? a Ležatou osmičkou jsou vlastně čtyři roky. Takový odstup jsme nikdy neměli. Obvykle nám vychází nové album tak jednou za dva roky.

Čím to bylo?

Bylo to způsobené několika faktory. Především nám vypršela smlouva s firmou, jejíž součástí bylo vydání Best of. Nám se ten nápad moc nelíbil, proto jsme se rozhodli pro jinou variantu Best of. Udělali jsme nakonec výběr našich písniček, převedli je do akustické podoby a spojili se s formací Ahn Trio (klavírní trio). Jsou to tři hudebnice z New Yorku, které se původně narodily v Jižní Koreji, virtuózní hráčky na cello, housle a piano. Dlouho jsme tu desku připravovali, nakonec vyšla pod názvem smetana.

Myslíte to, co zůstane nahoře na mléku? Aby si posluchač mohl „slíznout smetanu“?

Přesně tak smetana je naše best of. Zároveň je tam i odkaz na Bedřicha Smetanu, to se nám líbilo. Na albu je v písničce Toreadorská otázka použitá citace Smetanovy skladby Z českých luhů a hájů. To je věc, kterou hrajeme skoro na každém koncertě.

Takže smetana předcházela Ležatou osmičku…

Tahle deska nás docela vyčerpala. Pak se nám v kapele narodily nějaké děti, já jsem měl nehodu na motorce a Mardoša (pozn. red. – Marek Huňát, druhý spoluzakládající člen Tata Bojs) měl zdravotní problémy, prostě nás to všechno nějak vyčerpalo. Proto byl rozdíl mezi deskami tak veliký.

Co děláte ještě kromě hraní a zpívání?

Jsem vystudovaný sochař. Občas udělám nějakou výstavu, věnuju se tomu napůl. Jsem na volné noze.

Ležatá osmička

Na svém zatím posledním albu Ležatá osmička hodně pracujete s tématem opakování, smyčky, recyklace…

To je pravda.

Jaký má pro Vás tohle téma význam?Rozhovor: Milan Cais: Promo foto

Je to červená nitka, která se táhne novým albem. Přišlo nám zajímavé pohlédnout na Tata Bojs z ptačí perspektivy. V roce 2000 jsme vydali album Futureto, kde jsme zkusili protnout elektroniku s popem a rockem. Tehdy jsme neměli žádné zkušenosti se sekvencery a dělali to v podstatě na koleně. Ani nevím jak, ale stalo se určitým milníkem v naší letité historii. To období, kdy vznikalo, bylo něčím unikátní, možná i to je důvod proč vyhrálo ty ankety. Po těch letech je to trošku prokletí, i když ho máme pořád rádi.

Jako vysoko nasazená laťka…

Přišlo nám zajímavé, zpracovávat stejné principy a sami sebe opakovat. Ale rozdíl je v tom, když to děláte vědomě a záměrně. A tak se opakujeme, víme o tom a pracujeme se stejnými principy a trochu si z toho i děláme legraci. Jsme o pár let starší, máme rodiny, ale jinak se toho zas tak moc nezměnilo. I o tom je Ležatá osmička.

Ve vašem klipu k písničce Opakování, se objevilo kolo. Několik mých přátel si v něm našlo své myšlenek. O čem ten videoklip byl podle Vás?

Tenhle nápad vznikal změtí různých myšlenek. Když jsem psal ten text, myslel jsem na okamžik, kdy se jakákoli situace v určitém momentě ocitne zároveň na začátku a na konci. Člověk se dostane do bodu, kdy neví, jestli něco končí a nebo začíná – třeba i samotný život.

Zároveň jste na konci a na začátku?

Člověk neví, jestli končí něco starého a ošklivého nebo začíná něco nového a krásného a nebo právě naopak. O tom je ta písnička. Chtěli jsme, aby ten klip byl uvolněný a veselý. V té písničce se sami sebe ptáme „běžíme dopředu anebo nazpátek, je tohle konec nebo jen začátek…?“. Mně se zalíbila idea, že celý ten klip bude udělaný pozpátku. Divák si není jistý, jestli se děj odvíjí dopředu anebo pozpátku. A pak, aby to celé bylo dynamičtější, přizvali jsme tanečníky DekkaDancers, kteří tvoří naše dvojníky a se kterými vlastně námět vznikal od začátku. Je to takové komando, které si vybere cíl a zdeptá ho tím, že pořád opakuje ty gesta svého protějšku. Viděl jsem to v jedné francouzské komedii….

Jsem nesmělý, ale léčím se, ten je můj oblíbený.

Můj taky, ale myslím, že ta scéna se špagetami byla v sérii o velkém blondýnovi. A pak jsme tam přidali kola, takové retro skládačky. Tou jízdou je viditelnější, že děj se pohybuje pozpátku. Tyhle dílčí nápady jsme pak spekli dohromady, žádný hlubší smysl to nemá.

Jsme součástí světa

Co pro vás osobně znamená slovo recyklace?

Celý současný svět je založený na recyklaci, ať se kouknete do kteréhokoli odvětví. Všude se přetavují a kombinují věci, které už byly dříve. Staví se přitom na kontrastech. Je to v literatuře, hudbě, v divadle, všude.
Slovo recyklace má z dnešního pohledu jistý ekologický přídech. Osobně považuju slovo recyklace v tom ekologickém smyslu v dnešní době za důležité. Prostě je třeba začít sám u sebe a neházet na to kládu (smích). O tom se těžko mluví, aby to neznělo pateticky. Ale ten svět nějak funguje a každý jsme jeho součástí. A když jdu po ulici a vidím tam láhev, tak jí zvednu a hodím do kontejneru. Já tohle myšlení mám a divím se, že ten, kdo jí tam nechal, ne.

Rozhovor: Milan Cais: Kamera 1   Rozhovor: Milan Cais: Kamera 2

Slyšela jsem ještě jedno vysvětlení. Recyklace jako „re-cycling“, přibližný překlad může znít „vracení kol do života“, „opětovné okolení“. Abychom si vzpomněli na některé základní principy. Takže tím se přesouváme k kolům a cyklistice.
Ví se o vás, že podporujete pražské cyklojízdy. Co vy a kolo?

Kolo mám rád, jezdím na něm od dětství. Cyklojízdy mi přijdou jako něco smysluplného, mají moji plnou podporu.

Jakou roli má mít kolo ve městě?

To si musíme nejprve říct, o které město se jedná. Třeba v Praze je bláznovství jezdit v centru na kole, i když jinak mám kolo rád. Bydlím na Veleslavíně, tam vede nahoru stezka, ale v centru bych se bál. Chvíli jsem jezdil na motorce, to je taky jednostopé vozidlo a neskončilo to nejlépe. To je potom na dlouho. Musí tu být vůle politiků. I když vznikla spousta cyklostezek, pořád je to málo. Když porovnáme Berlín a Prahu, je to nesrovnatelné. Za důležité považuju, aby do centra nevjížděla auta, maximálně zásobování. Když se tohle bude dít, kol se v centru celkem logicky objeví mnohem víc. Je to začarovaný kruh, ale někde se začít musí. Teď tam jezdí jen takoví adrenalinoví jezdci, messengeři, ale já se bojím. Město musí být přátelské, nakloněné.

Která města vnímáte Vy osobně jako příjemná?

U nás nebo v zahraničí?

Začněme tím zahraničím…

Mám dobrý zážitek z Paříže, tam je mi dobře. Vlastně ani sám nevím proč. Mám rád ten jazyk. Samotní Francouzi mě nebaví, jsou takoví sebestřední, člověk s nimi těžko naváže kontakt. Mají svůj jazyk, a na jiný těžko přistupují, ale to jejich hlavní město má speciální atmosféru.
Líbí se mi v Berlíně, to je takový New York Evropy. Berlín je takový „ajnthopf“ všech stylů a žánrů, je plný umění, nové architektury a multikultury s dobrou energií.
Bavilo mě i Tokio, ale pro mě je to trochu moc velké mraveniště. Tokio je zvláštně neosobní, lidi jedou s klapkami na očích, každý si jde jako mravenec svou cestou. Stydí se vzájemné komunikace, jsou vychovaní jinak.

A když zůstaneme v Česku, můžete jmenovat další města, co vás oslovila?

V Česku jsem si hodně oblíbil Olomouc, ta je krásná a tepe takovým pomalým rytmem. Je to nádherné město samo o sobě, navíc tu žijí nádherní lidi bez mindráků. Aspoň já měl na ně štěstí. V Olomouci jsem byl už několikrát a vždycky se tam rád vracím.
Mikulov, tady jsem strávil nádherný čas. Tady získáte dojem skoro přímořského města, jen bez moře. Ten duch jihu je tu hmatatelný. Už od rána tam mají takový pohodový rytmus dne, ale je pravda, že jsem ho zažil hlavně v létě. Svatý Kopeček je nádherný, vůbec je to tam jedna památka na druhou. Prostě kdo chce vysadit, tak se tady usadí (smích).

Vypadá to, že pro vás je hodně důležitá energie lidí, které potkáváte. Uměl byste pojmenovat ještě něco jiného? Mluvil jste o památkách…

Město dělají hlavně lidi, kteří tam bydlí.

A je možné, že město dělá lidi?

Je to přímá úměra. Když jsou už to megaměsta jako New York, člověk je modelovaný tím prostředím. Buď je mu to příjemné a usadí se tam, nebo je mu to nepříjemné a má potřebu odsud zmizet. Ale ono to platí asi na obě strany. Já vnímám město přes vjemy, který tam zažiju. Jsou to třeba vůně. Například Káhira je hodně o vůni, nebo naopak o smradu. Ten vjem se mi hodně oživil. Člověk prochází městem a na deseti metrech se vystřídá spousta vůní i pachů, které se linou z nejrůznějších směrů.
Asi to funguje oboustranně, člověk dělá město a naopak je formovaný atmosférou, která tam je a někde visí mezi domy ve vzduchu.

Poslední otázka - podívejte se, prosím, na tenhle kalendář. Jeho autorem je můj kolega, který pracuje jako dopravní projektant a cestuje po celé Evropě. Poznal byste, která fotografie vznikla v Praze?

Rozhovor: Milan Cais: Cyklokalendář

No jasně, červenec.

Podle čeho jste to poznal?

Mezi těmi stylovými koly je to jediná sportovně oblečená cyklistka. V Praze to prostě takhle vypadá.

Uhodl jste. Díky za rozhovor, mějte se hezky.


Milan Cais

*1974

Zpěvák, textař, skladatel a bubeník skupiny Tata Bojs, která tento rok oslaví 23 let. Vystudoval pražskou AVU a pracuje též jako vizuální umělec. Od roku 1992 vystavuje v Čechách i ve světě. Jeho instalace aktivně vstupují i do veřejného prostoru (Noční hlídač – 2000). Účastnil se expozice českého pavilonu na světové výstavě EXPO v japonském Aiči. Za ilustrace knihy Nanobook získal v roce 2004 ocenění ministra kultury 3. nejkrásnější kniha roku. Vystupuje na podporu pražských cyklojízd.


S Milanem Caisem hovořila Jitka Vrtalová, editorka a redaktorka internetového serveru NaKole.cz, která bydlí na pražském Barrandově a po celý rok je možné ji potkat v ulicích Prahy na kole.

Použité fotografie z archivu Milana Caise.

 

Rozhovory jsou realizovány v rámci projektu Central MeetBike, prostřednictvím programu CentralEurope, který je spolufinancován ERDF.

 

« další rozhovory

Aktualizace stránky: 5.2.2012  ▫  Publikováno: 5.2.2012

Cyklodoprava.cz vznikla jako společný projekt Ministerstva dopravy a Centra dopravního výzkumu, v. v. i. Její realizace je součástí projektu Central MeetBike (3CE343P2) prostřednictvím programu CentralEurope, který je spolufinancován ERDF.

Logo Centrum dopravního výzkumu, v. v. i. Logo Ministerstvo dopravy Logo: CentralEurope Logo: ERDF Logo: Central MeetBike
Logo Cyklostrategie pro Facebook